Gaius Iulius Caesar imperator (od 45. př.n.l.) Augustus Kr.e. 27. – Kr.u. 14. Tiberius Kr.u. 14–37. Caligula 37–41. Claudius 41–54. Nero 54–68. Galba 68–69. Otho 69. Vitellius 69. Vespasianus 69–79. Titus 79–81. Domitianus 81–96. Nerva 96–98. Traianus 98–117. Hadrianus 117–138. Antoninus Pius 138–161. Marcus Aurelius 161–180. Lucius Verus 161.–169. Commodus 177–192. Pertinax 193 Didius Iulianus 193 Septimius Severus 193–211. (Pescennius Niger 193–194.) (Clodius Albinus 195–197.) Caracalla 198–217. Geta 209–212. Macrinus 217–218. Elagabal 218–222. Severus Alexander 222–235. Maximinus Thrax 235–238. Gordianus (I.) 238. Gordianus II. 238. Balbinus 238. Pupienus 238. Gordianus III. 238–244. Philippus Arabs 244–249. Philippus II. 247–249. Decius 249–251. Trebonianus Gallus 251–253. Volusianus 251–253. Aemilianus 253. Valerianus 253–260. Gallienus 253–268. (Postumus Claudius Gothicus 268–270.) Quintillus 270. Aurelianus 270–275. (Tetricus 270–273.) (Vaballath 271–274.) Tacitus 275–276. Florianus 276. Probus 276–282. Carus 282–283. Carinus 283–285. Numerianus 283–284. Diocletianus 284–305. Maximianus Herculius 286–305. (Carausius 286–293.) (Allectus 293–296.) Galerius 305–311. Constantius Chlorus 305–306. Flavius Severus 305–3O7. Maximinus Daia 3O7–308. Licinius 3O7–324. Maxentius 307–312. (Domitius Alexander 308–311.) Constantinus I. 306–337. Constantinus II. 337–340. Constans 337–350. (Magnentius 350–353.) (Nepotianus 350.) (Vetranio 350.) (Silvanus 355.) Constantius II. 337–361. Iulianus 360–363. Iovianus 363–364. Valentinianus I. 364–375. (Firmus 372–374.) Valens 364–378. (Procopius 365–366.) Gratianus 367–383. Valentinianus II. 375–392. Theodosius I. 379–395. (Magnus Maximus 383–388.) (Flavius Victor 384–388.) (Eugenius 392–394.) -_ NYUGAT-RÓMAI BIRODALOM _- Honorius 393–423. (Constantinus III. 407–411.) (Priscus Attalus 409–410. 414–415.) (Maximus 409–411. 418–421.) (Iovinus 411–413.) Constantius III. 421. (Iohannes 423–425.) Valentinianus III. 425–455. Petronius Maximus 455. Maiorianus 457–461. Libius Severus 461–465. Anthemius 467–472. Olybrius 472. Glycerius 473–474. Nepos 474–475. Romulus Augustulus 475–476. _-KELET-római BIRODALOM-_ Arcadius 383–408. Theodosius II. 408–450. Marcianus 450–457. Leo (I.) 457–474. Leo II. 474. Zeno 474–491. (Basziliszkosz 475–476.) (Leontios 484.) Anastasius 491–518. Iustinus I. 518–527. Iustinianus I. 527–565. Iustinus II. 565–578. Maurikiosz 582–602. Phokasz 502–610. Hérakliosz 610–641. Constans II. 642–668. Constantinus IV. 668–685. Iustinianus II. 685–711. VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE s hlav. městem Byzantiem od r. 395. n. l. První vladař Arcadius; říše trvala až do pádu Konstantinopole (1453). Její historický a kulturní vývoj je předmětem tzv. byzantistiky (byzantologie). Rozdělení říše pochází od Theodosia. (Helena Businská, Slovník antické kultury, Nakladatelství Svoboda, Praha, 1974) BYZANTION, Byzanc, Nyní Stambul, Istambul, město na thráckém Bosporu. Založeno r. 660. jako osada Megařanů, dostalo se pod panství Peršanů, ale Řekové je osvobodili po porážce Xerxa. Mělo totiž veliký význam pro spojení s Černomořím. Od poloviny 5. stol. př. n. l. bylo členem attického spolku, ale snažilo se zbavit jeho vedení. Makedonský král Filippos obléhal Byzantion marně r. 340 těžkými stroji. Doba rozkvětu města, obchodního i průmyslového, nastala ve čtvrtém století př. n. l., protože si zachovalo i poměrnou politickou nezávislost i za vlády diadochů, nástupců Alexandra Velikého. Zatímco západní města řecká žila dále ze staré slávy kulturní, Byzantion a celá Malá Asie rostla významem a stykem s Východem. Z Říma vedla přímá obchodní a vojenská silnice až do Byzantia. R. 330 bylo město nazváno Kónstantínúpolis podle Konstantina Velikého. Stalo se hlavním městem východní části říše a bylo jím až do dobytí Turky (r. 1453). Je zdobeno nádhernými stavbami, císařskými paláci a chrámy. Jeho opevnění je nejlépe zachovaná hradba antiky. (Pavel Kucharský, Slovník antické kultury, Nakladatelství Svoboda, Praha, 1974) BYZANTINISMUS je slovo spojené s představou poníženosti a pokory, s jakou vzhlížel obyčejný člověk na nádheru soch a obrazů v byzantských stavbách chrámových a palácových; protože panovníci byzantští vyžadovali na svých dvorech obřadně ponížené chování dvořanů a prosebníků, mohla se tu vyvinout snaha zalichotit se, dokonce nečestně podlézat velmožům. Vše má souvislost s orientální představou o císaři-bohu. (Pavel Kucharský, Slovník antické kultury, Nakladatelství Svoboda, Praha, 1974) BYZANTSKÁ ŘÍŠE je jméno východořímského státu, nazvaného podle hlavního města Byzantia (Byzance), pozdějším jménem Kónstantínúpolis, Stambulu, Istambulu, Cařihradu. Už za císaře Diocleciána (284--305) byly východní provincie spravovány zvláštní administrativou: Řecko, Balkán, Malá Asie, Sýrie, Palestina, Egypt. Císař Konstantin přiznával východní polovině říše větší důležitost než západní a založil r. 330 na místě starého Byzantia druhé hlavní město říše (Nova Roma), zvané Constantinopolos, řecky Kónstantínúpolis, a vybavil je vší nádherou. Volba byla politicky prozíravá, znamenitě položené město se stalo od r. 395 definitivně hlavním městem velmoci, vzkvétající obchodem a řemeslem (zejména textilním, sklářským, uměleckou výrobou). Za dalších politických zmatků a výbojů se východní část udržela v poměrném klidu, zatímco západní hynula ve 4. a 5. století pod nájezdy barbarů a Řím už byl stínem svého významu. Císař Iustinianus (527--565) usiloval o obnovu celistvosti říše s centrem v Kónstantínúpoli. Ale obecný úpadek životní aktivity, šíření křesťanství a rostoucí moc církve se zmatkem věroučných rozporů obrátily dějiny říše jinými směry. Trvala do r. 1453. (Pavel Kucharský, Slovník antické kultury, Nakladatelství Svoboda, Praha, 1974)
lhotx